Jsem člověk, nic víc nic méně

Co to vlastně znamená býti člověkem a jakým člověkem máme nebo chceme být? Nakolik se dívat na společnost okolo sebe a brát ji jako vzor? Jak vypadá autenticita, čestnost a jaký význam má tvořivost?

Hledám odpověď na otázku, co to znamená být člověk a jak by takový “člověk” měl jednat? Nemohu se zbavit vštípeného pořekadla “jsem jenom člověk”. Je to fakt nebo program, alibismus, který jsme sami přijali jako omluvu toho, jak jednáme obzvlášť pokud nejednáme v souladu se svými principy a pocity. Co když být člověk je nejvyšší pocta, vrchol řetězce, co když jsme opravdu stvořeni jako nejdokonalejší výtvor nejvyššího a jemu rovni? Děláme pak čest svému jménu? Tak jak to naznačila třeba Anastazie? No ale pokud je to tak, jak je možné že jsme se natolik vzdálili od svého prapůvodu a je z nás společnost, kde dominantními silami jsou moc, agrese, ničení a závist? Nakolik jsou tyto teze v souladu s teorií lekcí duše?

Hledám odpověď u sebe. Nemohu říci, že bych nebyla poznamenaná technokratickou společností, že bych nikdy neublížila a nikdy mi nebylo ublíženo, že bych žila zcela v souladu s přírodou a svými jednáním ji nijak neovlivňovala. Ne, nic z toho nemohu tvrdit a není omluvou, že jsem byla nějakým konkrétním způsobem vychovávaná. Hluboko v srdci jsem vždy cítila podivuhodný klid a lásku spojenou s lesem a přírodními vodami. Toužila jsem po “svém” kousku zahrady. Hledala jsem dobro ve všech lidech. Toužila jsem tvořit. Nesmírně jsem toužila “vědět”. Možná jako mnozí z vás. A ano, hledala jsem odpovědi ve světě který mne obklopuje. Navštěvovala školy a dlouho prohlubovala svá studia o nejrůznější vysokoškolské tituly. Ale moudrost v nich není. Obklopovala jsem se rostlinami i ve svém malém bytě. Ale přírodu nenahradí. Utíkala jsem do lesů. “Tvořila” tam, kde to bylo záhodno - ve firmách a institucích tohoto světa. Přesto jako bych nic “nestvořila”. Nikdy mne nenapadlo jak jinak žít, nebo snad obávaná myšlenka “to nejde” mi bránila v tom tu touhu procítit a hledat jak ji zrealizovat. V každém případě jsem zde. A toužím si konečně pokládat otázky “jak jinak” a v souladu s tím, co cítím jako správné. Snad to je to co hledám a co bych nazvala lidské - to z čeho mám upřímnou radost, nikoli podivný, houpavý pocit v žaludku.

Jestli pro mne je něco autenticky lidské, pak býti člověkem znamená se neustále učit. Pokládat nové a nové otázky. Změnit názor, když mne zavedl do slepé uličky. Poučit se z nefungujícího a mít odvahu je opustit. Skrze nejrůznější lekce objevovat sebe, své strachy, omezení ale i radosti. Tyto lekce nás směřuji, rozvíjí a poskytují nové a nové úhly pohledu a nakonec vždy, tak nějak “očišťují” od dříve téměř nepostřehnutelných závaží minulosti, jejichž tíha je však ohromná. Mnoho lidí si stěžuje na svůj “těžký osud” a závidí těm, o nichž se domnívají, že mají vše snáze a jednodušeji. Je to omyl. Jednak ti druzí lidé mají své vlastní lekce. Možná jiné než my, ale mají a věřte, že byste je sami nechtěli. Druhak, neexistuje nic jako těžký osud. Vždy a každý z nás má jen tolik, kolik unese. Pamatuji si, co říkala babička “těžké lekce znamenají, že tě Bůh má rád a že ti věří”. Myslela tím asi tolik, že my všichni procházíme vývojem. Učíme se (a ano obvykle nejvíce skrze ty velké “držkopády”) a naučené, pochopené lekce podruhé nepotřebujeme opakovat. Náš život je pak o toto břímě lehčí a kdyby se nejvyšší domníval, že tuto lekce nezvládneme, nikdy by k nám nepřišla. Tak tedy, není na čase si dopřát trochu kreditu? Za to, že jsme to zvládli?

Málokdy se oceňujeme proč je tomu tak? Jsme vychováváni ke skromnosti, ale není kouzelné ze srdce a upřímně říci, “tohle jsem opravdu zvládnul/a, jsem skvělý/á”.

Dívám se na dlouhý seznam mých vlastních lekcí a toho, co jsem jejich prostřednictvím pochopila. Každou jednou z nich jsem opouštěla nánosy neautentického, nečestného, ne-lidského, které na mně ulpívaly. A snad tento seznam, to co představuje a jeho pochopení jsou tím, co znamená být člověkem. Snad ne dokonalým, ale učícím se, toužícím po pochopení a snad jednoho dne se přibližující tomu starodávnému předku.

Dodám ještě tolik, že nevěřím lidem tvrdícím, že mají všechno vyřešeno. Nikdo takový není. My všichni jsme zde, abychom se učili celý život. A nebojte, všechny lekce nemusí být těžké a bolestné. Vždyť i z lásky, krásy a tvořivosti se učíme.