Kde se skrývá štěstí?

Mladý Francois, se nikdy pro nic nenadchl. Nikdy ho nic nebavilo, mluvit s lidmi ho obtěžovalo, rodiče jej od malička hýčkali, on sám málokdy vyšel z domu a i v tom případě mu žádná činorodost nevoněla.

Jeho dny a klid jeho bytí však narušil nečekaný host v domě jeho rodičů. Vyprávění které vyslechl bylo natolik poutavé, že vytáhlo i líného Francoise z vyhřátého pelechu.

“Úplně nejpodivnější věc, o níž jsem ve světě slyšel…” odpovídat zrovna na otázku poutník “… inu, říkají tomu štěstí. Tolik lidí jsem potkal, boháčů i chuďasů, žen, mužů, zkrátka tolik lidí, co mi pověděli, že když slyšeli o štěstí, změnilo jim to život. Náhle zapomněli na vše co bylo a rozhodli se ho jít hledat.” Ozval se mladý Francois, který poprvé v životě slyšel něco co ho zaujalo, ptal se co to je, to štěstí? Jak vypadá? “Oh mladíčku”, pokračoval cizinec, “…ptáš se stejně jako já, pokaždé když někoho takového potkám. To slovo jsem nikdy dřív neslyšel a nevím co znamená. Podivné je, že mi nikdo neumí odpovědět. Ani oni sami neví jak vypadá, co takové štěstí dělá, nebo kde ho mají hledat.” Francois byl trochu zmatený, kam teda všichni míří? Bez cíle? Aniž by věděli co hledají, nebo co taková věc způsobuje? “…vlastně” pokračoval poutník “…vlastně nejvíc na nich obdivuji právě to. Nevědí co hledají, kam jdou, ale slyšeli o něčem, co jim může změnit život, dát mu smysl, a rozhodli se jít za tím. Vlastně je smutné, že tolik lidí, mladých i starých musí hledat něco takového - štěstí. Nebo je to požehnání? Kdo ví, snad to poví někdo, kdo ho najde.” Francoisovy myšlenky bouřily. Je to holý nesmysl opustit domov, vydat se do nepohodlí, rozejít se na cestu, aniž bych věděl kam jít a hledat něco, co nikdo nedokáže popsat, co nevím kde je, ani jak to mám hledat. Jediná slova, která se setkávají u všech je radost a smysl, nebo snad radost ze smyslu? Je to tedy nesmysl, ale zároveň nemůže jinak, než myslet, jaké by to bylo, kdyby on, právě on, našel štěstí. A poznal je. Ať už je to cokoli. A snad by konečně v něčem našel radost. Bylo tedy rozhodnuto. “Matko, otče…” postavil se rozhodně před své rodiče “… hned zítra ráno jdu hledat štěstí.”

Druhý den jen co se slunko objevilo nad obzorem stál Francois spolu s poutníkem na prahu rodného domu. “Tak kudy se vydáš?” Ptal se cizinec. Francois zaváhal. Sám nevěděl, kudy se vydá, ale nechtěl vypadat jako hlupák “půjdu směrem kde slunce zapadá, tak budou mé dny dlouhé, ujdu tedy více a rychleji naleznu štěstí.” Stařík se zasmál pod vousy, ale chlapci nechtěl nic rozmlouvat, proto pouze dodal: “tak tedy ať tvá pouť brzy nalezne cíle.” A rozešli se, každý svým směrem.

Francoisova cesta bude pokračovat již brzy...