Kde se skrývá štěstí? II.

Během uplynulých týdnů, které Francois již strávil na cestě mnohokrát zapochyboval o svém rozumu, když se na takový podnik vůbec vydal. S únavou, pochybami i rozčilením tolikrát zatoužil otočit se a vrátit se domu, do tepla, pohodlí tam, kde nic nemusí. Ale jen o pár kroků dále si to vždy opět rozmyslel. Bylo by mu líto nepokračovat. Vždyť štěstí může být už za dalším kopcem. Ba co víc, nemůže se přeci domů vrátit s nepořízenou. Co by tomu řekli lidi?

Jednou, když byl zrovna v podobném rozpoložení, právě míjel malý, už trochu zchátralý dům. Ten dům však obklopovala nádherná, bujná a viditelně pečlivě opečovávaná zahrada. Všechny stromy a keře nesly plody tak bohaté, šťavnaté a bujné, že srdce zaplesalo jen samotným pohledem. Na zápraží domku seděla stařenka, a upíjela trochu vody. Zahradnické náčiní leželo hned vedle ní a evidentně se právě zastavila od práce.

Francois se zastavil, slušně pozdravil a zeptal se stařenky na to, nač se ptá každého koho potká: “Mohu se Vás zeptat, neslyšela jste snad někdy o štěstí nebo cestě k němu?” “Chlapče, chlapče neslyšela jsem. Co to má být to štěstí? Jak to vypadá?” Francois trochu zklamaně odpověděl už dávno naučenou a mnohokrát opakovanou písničku “Sám nevím, nikdo mi není schopen říct, jak vypadá nebo kde ho hledat, ale má způsobovat ohromnou radost a být smyslem věcí…” Stařenka uvažovala a pátrala v paměti a určitě chtěla chlapci pomoci, ale o ničem takovém jako je štěstí nikdy neslyšela: “O tom já chlapče nic nevím. Já nikdy o něčem takovém nepřemýšlela. Mám svoji zahrádku, svůj domek, mé kytičky a rostlinky, slepičky na dvorku. Staráme se o sebe víš? Já o ně a oni zase o mne. Kdybych se někam vydala, co by si beze mne počali? Tak jsme si na sebe zvykli, že si s nimi povídám, zpíváme si spolu, a každý den se těším až objevím, které kvítko se dnes nově otevře a jak poporostl plod toho či onoho. Vidíš tedy, můj svět je malý, a ať se dívám kamkoli, tvé štěstí tu nevidím. Ale přeji ti ať v brzku najdeš co hledáš a na, vezmi si na cestu alespoň pár jablíček.” A utrhla mu nejkrásnější, nejšťavnatější jablíčka, která našla.

Francois sice zklamaný z dalšího neúspěchu, přesto okusil jednoznačně nejlepší jablíčko, které v životě měl. Svou chutí nepřipomínalo nic, co kdy jedl. Jako by ho zahřálo u srdce. V dobrém myslel na stařenku a na její krásnou zahrádku. Musel však jít dále.

Dorazil k rozcestníku a jako potolikáté opět zapochyboval, zda se nemá vrátit. Ani jedna z cest mu nic neříkala. Jak tak přešlapuje, uslyší kroky blížící se k němu. Mladý muž, asi tak ve Francoisově věku. Pozdraví se a mladík se zvesela ptá: “Tak co, kudy nám to vede do Santiaga?” Francois se zarazí a dlouho neodpovídá. Pokračuje proto druhý mladík “nebo ty snad nejsi poutník? Promiň, vidím, že máš v nohou už mnoho cest, myslel jsem si, že i ty míříš do Santiaga.” ~ “Ne!” zněla odpověď “hledám štěstí, proto jsem na cestě.” ~ “Štěstí? A co to je?” ~ “To já právě nevím, proto ho chci najít. Ale všichni říkají, že prý způsobuje ohromnou radost a je smyslem všeho, po čem člověk touží. A že nic víc než štěstí není.” Mladík se zamyslel “To zní zajímavě a kudy tedy půjdeš za štěstím? Jestli snad máš stejnou cestu, mohli bychom jít společně a třeba na ně narazíme společně.” Francois nevěděl kudy se má vydat, ale nechtěl to přiznat. Zároveň se mu zalíbila možnost, že by chvíli sdílel cestu a její útrapy s někým dalším a tenhle mladík byl veselá povaha, tak by si mohli vyhovovat. Rozhodnuto, půjde tedy s ním a až se mu bude chtít, odpojí se.” “Mohu jít s tebou do Santiaga a až nastane čas, rozloučíme se. Pojď kudy tedy vede cesta? Mimochodem jak se jmenuješ?”

A tak Francois poprvé v životě pozná sílu přátelství a s Jonasem se stanou téměř bratry. Společně sdílí velkou část cesty, společně dojdou do Santiaga a spolu s ostatními poutníky se pokloní ostatkům svatého Jakuba. Společně se pak vydají dál a společně prožívají dobrodružství, útrapy, dělí se o jídlo i pití, dělí se o náladu, písničky, vyprávění a příhody svých cest. Vzájemně se o sebe mohou opřít, vzájemně se podporují. Společně hledají štěstí. Už druhý rok. Ačkoli se ptají kdekoho, přesto jim nikdo není schopen poradit. Dokud jsou však spolu, nekalí to jejich náladu ani radost z cesty.

Jednou, když právě prochází malou horskou vískou, Jonas náhle zastaví, oněmí a ustrne. Neodpovídá na Francoisova slova, jeho žerty, postrky. Stojí a upřeně se dívá na mladou dívku nedaleko sbírající maliny. Je krásná, opálená, s dlouhými tmavými vlasy spletenými do copů s rudými mašlemi. Jonas je omámen a Francois nic nechápe. Po chvíli se dívka napřímí. Mimoděk se podívá na Jonase. A v ten okamžik, jako by se i její svět zastavil. Jonas na nic nečeká a vykročí směrem k ní. A tak se stalo že v této malé malebné vesničce oba mladíci setrvali asi týden. Týden, během něhož sílila láska Jonase a krásné Sofie. Týden, na jehož konci oba přátelé zasednou ke džbánku vína ... “Odpusť příteli, ale nemohu s tebou pokračovat v hledání štěstí. Někde jistě je. Někde čeká, ale čeká na tebe, můj příteli. Já už jej nechci hledat. Chci zůstat tady se Sofií. Víš, líbí se mi. Mám ji rád. Chci s ní zůstat. Nemohu s tebou dál pokračovat. Nechť brzy najdeš své štěstí.”

Ačkoli se cesty obou bratři rozcházejí, jejich mysl a srdce si zůstávají blízké.