Kde se skrývá štěstí III.

Jako bych celý život byl na cestě za štěstím. Za tím, co neumím popsat, vyslovit, čemu nedokážu dát smysl, tvar, vůni ani představu. Tolik jsem toho prožil, tolik poznal. Tato cesta, právě tato cesta mne obohatila, jako nic nikdy dříve v životě. Přesto že mi tolik brala.

Od momentu, kdy jsem opustil rodný dům a vydal se za tímto přeludem, jako bych ani nebyl sám sebou. Ztrácel jsem nánosy své pošetilosti a nacházel podstatu věcí a cennost drobností, které přináší život.

Tak jako mi stařenka nabídla jablíčka ze své zahrady, pěstovaná s veškerou svou něhou. Právě proto mi tak chutnala. Tolik poslední dny vzpomínám na její slova a její lásku k něčemu tak pomíjivému jako je zahrada a květiny. Tak krásně o nich mluvila. Kéž je zdráva. A co asi dělá ten muž, který tehdy objevil hrnec zlata? Ptal jsem se ho tehdy stejně jako každého, zda nezná štěstí. “Koho zajímá nějaké štěstí, ale vidíte tuhle nádheru?” A začal se opojně prohrabovat mezi zlaťáky a v hlavě spřádat plány, které uskuteční. Kéž si je užije. Nebo ten mladý muž, který běžel ulicemi Samosu, aby všem rozkřičel, že se mu narodil vysněný potomek. “Je to kluk, je to kluk!” Hulákal a každý mu gratuloval a smál se s ním. Ani on nikdy neslyšel o štěstí, ale je to důležité? Kéž je zdráv a raduje se ze své mladé rodiny. Nikdo z nich nehledal štěstí, stačí jim být tam kde právě jsou a radovat se z toho, co právě mají.

Zastesklo se mi i po bratru Jonasovi. Po tom, jak jsme se spolu dělili o krajíc chleba, opírali se zády, abychom pohodlně spali na nepohodlných místech. Jak jsme se nasmáli a jak vřelé bratrství mezi námi vzniklo. Co teď asi dělá? Jistě je se svou milovanou. Jistě už měli svatbu, je to přeci mnoho měsíců, co jsme se rozešli. Možná už očekávají potomka. “Jako bych mu záviděl” přistihl jsem se. A rázem tato myšlenka zabloudila k Anitě. Francois si vzpomněl, jak stála u plůtku, když opouštěl rodnou ves a dům. Jak mu mávala na cestu a jak po jejích tvářích stékaly slzy. "Třeba mě měla ráda", napadlo ho právě. "Kdybych se teď vrátil, třeba by ještě nebylo pozdě, třeba…"

Třeba štěstí ani neexistuje. Nikdo neví jak vypadá nebo v čem spočívá. Má smysl je hledat? A lze je vůbec najít? K čemu vlastně? Byl bych rád, kdybych měl zahradu plnou nádherných jablíček. Usměvavou ženu po svém bohu, vyběhl bych do ulic a oslavoval narozené dítě, těšil se ze slov a laskavosti dobrého přítele… za to všechno bych byl vděčný. Ať si štěstí hledá někdo jiný, já jdu najít Anitu, musíme zasadit naše první jablůňky.