Když nevíš, kudy dál…

… tak tohle je konec. Další křižovatka? Nový ukazatel? Sice přečtu názvy míst i to kam vedou, kéž bych alespoň věděla, která je nejméně hrbolatá. Jsem už unavená. Jsem vážně unavená. Nemám tušení, kudy jít.

Mám na této pouti v nohou už stovky kilometrů a vždy, když jsem zapochybovala, ukázal se patník, směrovka, průvodce. Vždy a znovu jsem si nějakým způsobem potvrdila správný směr. Ale teď? Nic. Rozhlížím se marně. Už tolik dní jsem neviděla jediné znamení. Mám se začít bát? Nesešla jsem ze správné cesty?

Kde to jsem a jak jsem se tady ocitla?

Zastav se! Zastav se a zhluboka dýchej. Správně, žádná ukvapená rozhodnutí. Žádné obavy. Už přeci dobře víš, že každá cesta tě přiblíží cíli. Víš velmi dobře, že nezáleží na hrbolech, převýšení, nebezpečí, nebo délce. Máš v nohou takové stezky, které tě připravily na všechno to, co ještě může přijít. Už si je zažila, pochopila si. Každá jedna tě učinila silnější a odolnější. Zvládneš cokoli, co přijde. Tedy dýchej. Správně ještě jednou, zhluboka. Dýchej a za chvilku budeš vědět kudy se vydat.

A hele poutník jde…

Zažíváme situace, při nichž stojíme na místě. Přešlapujeme. Přemýšlíme. Hodnotíme možnosti a přesto dál stojíme a přešlapujeme. Každý krok se nám může zdát jako nevratný a nezvratný. Rozhodnutí k němuž směřujeme jako nepravděpodobné a nejisté. V lepším případě vidíme směrovky, ale nemáme tušení, jaká cesta nás na jednotlivých trasách čeká. Už dobře víme, že to jak se jeví prvních deset metrů nutně nevystihuje cestu samotnou. Ale to v popiscích chybí. Ani průvodce nepostihuje to nejdůležitější. V tom horším případě ani nevidíme žádné směrovky. Stojíme uprostřed planiny a doufáme, že nás něčí ruka postrčí správným směrem. Jenže…

Každý kdo kdy stál na takovém místě možná cítil to, co já tehdy. Nejistotu, pochybnost, obavu, nedůvěru a snad i strach. Ale proč? Co když je každá křižovatka jen rozhodnutím o tom, nikoliv KAM, ale JAK se na další část cesty vydáme? A tímto rozhodnutím zároveň určujeme, jaká tato cesta bude? Mám se bát? Znovu bát toho, že opět prožiji co dříve? Ale proč? Jednak tu zkušenost už mám a druhak jsem to vždy zvládla. Tady na této křižovatce možná jde o to rozhodnutí “Ať už tam bude cokoli, jsem připravená, jsem odhodlaná a nesu odpovědnost, že jsem zvolila tuto cestu. Půjdu jako dosud. Pravá noha před levou a levá před pravou. Mé kroky budou mít různou délku, tempo se může měnit. Někdy přeskočím potok, jindy přelezu spadlý strom. Když budu unavena, zastavím se. Když budu chtít popoběhnu Zazpívám si, když na to přijde. Ale hlavně Jsem tady, protože jsem se rozhodla a chci si tu cestu užít. Mám se snad bát co bude na konci? Jako kdybych to snad mohla ovlivnit.”

Kéž by mi dříve někdo řekl, že život není o tom snažit se svůj pochod zvládnout co nejdříve, ale projít jej s rozmyslem a naplno. Rozhlížet se, obdivovat krajinu, kterou míjím. Potkávat lidi a poznávat je. Nechat se poznat. Přemýšlet, cítit, dýchat jiný vzduch, ochutnávat. Kéž bych dřív věděla, že budu-li to chtít mít “rychle za sebou” protože se bojím toho, co mne TAM čeká, že to co naleznu mne šťastnou neučiní.

Na této křižovatce jsem se rozhodla s důvěrou jít dál. Cesta kterou zvolím se mnou zcela souzní. Teď už vím, že je správná. A ano, dál budu nalézat ukazatele, potkávat další poutníky, někdy nahlédnu do průvodce a nechám si poradit. Ale hlavně dál budu stavět na tom, co už jsem prožila a doplňovat své zkušenosti o nové a krásné zážitky nových míst a nových lidí. Volím důvěru.