Kolikrát Slunce zpívá?

Ismaiah byl přesně ten muž, kterého vyhledávali mladí i staří, bohatí i chudí, všichni ti, jež hledali odpovědi. Bylo lhostejné, zda zatoužili znát budoucnost, hledali ztracené, poznávali sami sebe. Přicházeli králové i chudáci a Ismaiah naplňoval své poslání tím, že odpovídal otázkám všeho druhu, promyšleným a rozumným i hloupým, naivním a lehkovážným. Vždy věděl, jakou odpověď má dotyčný dostat, nikdy se nemýlil a vždy říkal pravdu.

Když jeho malý vnuk, jmenoval se Jesmaiah, dorostl teprve sedmého roku, uvědomil si něco zvláštního. Zástup lidí, který vždy viděl před vchodem dědečkova domu, zástup těch, kteří chodívali za dědečkem Ismaiahem nestál před žádným jiným domem. Začal se ptát, proč je tomu tak. Otec mu vlídně odpověděl: “Přišli si pro odpověď, kým vlastně jsou. Každý, naprosto každý dostane odpověď na tuto otázku, aniž by ji položil.” Jesmaiah byl zmatený. Copak tolik lidí neví, že jsou lidmi? Že král je králem a obchodník obchodníkem, že sedlák opatruje zvířata a zemědělec svou půdu? Otec, s porozuměním pokyvoval hlavou a ve vzpomínkách se zatoulal do vlastního dětství a rozpomněl se na své otázky. Kdysi sám zmatený ze zástupu těch, jež přichází nyní s větším pochopením pověděl chlapci “Máš-li otázku, i ty ji můžeš dědečkovi položit. Řekne ti pravdu.” Jesmaiah se chce zeptat, ale na co vlastně? Co chce doopravdy vědět?

Po chvíli váhání vyjde před dům aby se zeptal prvního v zástupu poutníků. “Na co tady čekáš, co chceš vědět?” ~ “Chci vědět, jak být bohatý.” Chlapec byl zklamaný, zeptal se tedy druhého “Chci vědět, jak může má armáda zvítězit velkou bitvu jež mne čeká, jsem totiž král mocné země.” Hoch přecházel od jednoho k druhému a dalšímu zklamán tím, kvůli jakým malichernostem podnikli pouť k domu jeho dědečka. Až poslední v zástupu mu svěřil “Toužím znát smysl života. Ismaiah jej zná. A já jej toužím znát také.” A mnoho druhů kolem se přidalo “Já také! také chci znát smysl bytí!" Tato odpověď chlapci přišla zajímavější. Konec konců sám nevěděl, jaký je smysl života. Bylo rozhodnuto. Nezeptá se ani na bohatství, ani na ztracený poklad, nechce znát jak dopadne vzdálená bitva, nebo zda chlapec miluje dívku. Zeptá se tedy dědečka, jaký je smysl života.

Když večer nastal a hlas cikád líbezně doplňoval praskání nočních ohňů, kdy vůně upečených placek lahodila s čerstvými plody, oslovil chlapec svého dědečka. “Dědečku, tolik lidí přichází aby se tě zeptali na spoustu nezajímavých věcí …” dědeček přikývnul, ale dál mlčel, pokračoval Jesmaiah “… ale dnes mi jeden pověděl, že chce znát smysl života. Povíš mi také jaký je?” Stařec vzhlédl od plamenů a podíval se na hocha náruživého získat odpověď, pro kterou si poutníci chodí z velkých dálek. Toužícího poznat, jaké to je mít co druzí. Stařec viděl ten plamínek touhy i zápal a nahlédl do duše chlapce. Pak řekl “rád ti zodpovím otázku, když nejprve odpovíš ty mně…” chlapec byl překvapen, oheň jako by se zastavil. Dokonce cikády ztichly, Ismaiah pokračoval “… pověz mi, kolikrát zpívá Slunce?” ~ “Nikdy” vykřikl Jesmaiah “Slunce hřeje, svítí, ale nezpívá.” Byl hrdý, že znal odpověď na podivnou otázku a může se těšit na tu svou. “V tom případě…” pravil dědeček, “… v tom případě je má odpověď taková, že smysl bytí je nepopsatelný.” Chlapec byl zklamaný a tak dědeček pokračoval “... můžeš mi ale odpovědět znovu, pokud chceš?” Jesmaiaha odpověď dědečka nijak neuspokojila zkusí to tedy znovu, ale jak? Přemýšlel, hluboce přemýšlel a vzpomněl si, jak maminka každé ráno a každý večer zpívá sluníčku a děkuje mu, že vyšlo a přinese teplo jejímu domu a zahrádce a večer mu svou písničkou děkuje. Odpověděl tedy podruhé, trochu opatrněji, “Sluníčko zpívá dvakrát, jednou když vychází a jednou když zapadá, tak jako maminka.” Ismaiah se usmál na chlapce i na jeho matku, jejíž krásný hlas si vybavil stejně jako laskavou píseň Slunci. Odpověděl však takto: “V tom případě je smysl života vepsán v hodinách tvého bdění a tvého spánku. Je jich přesně 24 každý den.” Chlapec byl znovu rozčarovaný. Tohle není odpověď, kterou by čekal a nerozumí jí. Dědeček proto opět pokračoval, “… pokud chceš, můžeš mi odpovědět znovu, kolikrát zpívá Slunce?” Malý Jesmaiah sice nezapomněl na úctu k dědečkovi, ale přesto od srdce řekl, že je to hloupá otázka, že Slunce přeci nezpívá, že ho nikdo neslyší a kdyby zpívalo, lidi by si zpívali s ním. A že nemůže odpovědět, na to co není. A bylo mu tak líto, že mu dědeček nechce vyhovět a odpovědět na jeho skromnou jednu otázku, že se téměř rozplakal. Ismaiah znovu a vlídně promluvil ke svému chlapci. “Pověz mi, myslíš, že ten kdo neumí naslouchat písni Slunce dokáže rozpoznat a docenit pravdu o smyslu života? Jdi a nejprve uslyš Slunce, pak mi znovu polož tuto otázku.”

Trvalo týden, možná dva kdy malý Jesmaiah neusedl k rodinnému ohni a nenaslouchal jeho léčivým zvukům. Vstával ráno dřív než ostatní a na celé dny se vytrácel. Toulal se po krajině, po oáze, vyhýbal se lidem, otázkám a slovům. Nohy ho zavedly ke starému opuštěnému stromu. Od onoho dne pod ním Jesmaiah sedával a celé hodiny se díval na Slunce. Od okamžiku kdy se první paprsky objevily na horizontu, až do okamžiku, než zmizelo za obzorem nejen Slunce samé, ale i červánky, které ještě nesly jeho zář. Nejprve nešťastně, uraženě, smutně se díval chlapec na Slunce. Přesvědčen o své pravdě. Vědouc, že Slunce přeci nezpívá. Jinak by ho byl slyšel. Stále více a více přemýšlel o dědečkových slovech a v hloubi svého srdce věděl, že mu nechtěl ublížit, o to více nyní toužil uslyšet jestli Slunce skutečně umí zpívat. Pod starým stromem, jeho novým přítelem poklekl, poklonil se a požádal by mohl zaslechnout píseň Slunce. A klaněl se a klaněl, až únavou usnul. Zdálo se mu, jak k němu směřuje každý jeden paprsek a každý nese jiný tón a jejich lehký dotek se mění s tím, čeho se dotkne. Voda, list, tráva, brouček nebo sám Jesmaiah každý z nich zní v paprscích jinak. Každý paprsek byl zvonivý a jiskřivý a stejně tlumený a zřetelný a každý naprosto jiný, ale dohromady tvořily nádhernou melodii. Slunce však nejenom zpívalo, ono i hovořilo. Vyprávělo o lidech, které vidí z výšky, jejich osudech, jejich myšlenkách a to vše povědělo Jesmaiahovi. Když se probudil ze svého podivného snu, stále ještě slyšel tu nádhernou píseň a vybavoval si příběhy, které mu byly svěřeny. Poznal v nich mnoho z těch, s nimiž mluvil před dědečkovým domem. Tolik toho o nich nyní věděl. Jako by se zvedl mlžný opar, o kterém neměl dříve tušení.

Tolikrát se chlapec vracel na toto místo a naslouchal zvukům Vesmíru a hlasu Boha, jež promlouvá skrze Slunce. Až pak našel odvahu jít znovu za dědečkem.

Ten večer rodina opět zasedla k večerním ohňům, nikdo nemluvil. Všichni věděli, že když se Jesmaiah rozhodl připojit, je to on, který má na srdci slova, která chce vyslovit. Dali mu čas. A ten nastal.

“Dědečku ptal jsem se tě, jaký je smysl života a tys po mně chtěl vědět, kolikrát Slunce zpívá. Třikrát jsem ti odpověděl a tys mi pokaždé dal správnou odpověď, je to tak?” Ismaiah přikývnul, aniž by odklonil pohled od ohně. Chlapec pokračoval. “Řekl si mi, že ten kdo neslyší zpěv Slunce nedokáže docenit odpověď, kterou pro něj máš. Ale myslel si tím, že ten kdo ji nezná tvá slova nemůže pochopit…” dědeček opět přikývnul “… ale navíc si věděl, že ten kdo ji zná, už nebude potřebovat tvou odpověď, je to tak?”

Stařec se rozzářil a zvedl pohled od ohně a podíval se na Jesmaiaha, nahlédl do jeho duše a věděl, že chlapec zaslechl to, co on sám kdysi dávno. “Co ještě ti povědělo?” Zeptal se nedočkavě Ismaiah vnuka. “Slyšel jsem všechny tvé odpovědi těm, kteří přichází. Vím, že všechny jsou správné a přesto …” chlapec váhal a dědeček čekal ”… přesto každá je jiná. Už chápu co myslel tatínek tím, že každý dostane odpověď na to, kým je, i když takovou otázku nepoloží. Ty odpovídáš lidem přesně tak, jak jsou schopni porozumět tvým slovům. Podle toho kým jsou a v jakém světě žijí.” Jesmaiah chvilku přemýšlel, jak by měl pokračovat.

“Proto si na mou první odpověď, že Slunce nezpívá odpověděl, že v tom případě je smysl života nepopsatelný. Tam kde není otevřené srdce, nelze najít slova, noty ani kresby, jimiž bys jej popsal.”

Stařec se usmál a dodal tím vnukovi odvahu pokračovat.

“Proto si na mou druhou odpověď, že Slunce zazpívá vždy dvakrát denně odpověděl, že tehdy je smysl života omezený časem a stejně tak je náš život omezen tím, co dokážeme spočítat a formovat.”

“Proto když jsem napotřetí řekl, že nelze odpovědět na tvojí otázku si mi opáčil, že ten kdo che znát hloubku věcí musí prokázat, že je schopen naslouchat tomu co odpovíš.” Ismaiah pokyvoval hlavou a těšila ho chlapcova moudrá slova i pravda, kterou v nich našel. Naslouchal dál.

“Slyšel jsem tvé odpovědi těm lidem, kteří přicházeli. Dával si jim odpovědi jako mě. Nahlédl jsem do jejich myšlenek, nikdo z nich nechápal cos jim řekl. Někteří se ostýchali zeptat podruhé a nebo přiznat, že nerozumějí. Nikdo z nich nikdy neslyšel Slunce.” Jesmaiah pokračoval aniž by čekal na potvrzení svých slov.

“Počtvrté se nebudu ptát. Já už vím, že Slunce zpívá neustále a také už chápu jak je hloupé se ptát na smysl života. Odpusť dědečku a děkuji ti za tvou krásnou odpověď.”

Od onoho dne Ismaiah a Jesmaiah mnohokrát společně usedli pod stařičký strom a naslouchali krásné písni Slunce.

foto: ABC News: Greg Nelson