modlitba k poušti

Je to jen pár hodin co jsme přicestovali do této oázy uprostřed arabských pouští. Slunce zapadlo. Rozžhavený písek pomalu chladne. Zvířata tichnou a ukládají se ke spánku. Ohně hoří. Vůně hořícího dřeva mi nepřipomíná nic, co bych kdekoli na světě poznal. doznívají zvuky večerních modliteb. Cestovali jsem sem tři dny pouští. Ani já ani mí společníci nehovoříme. Tak jako poutníci celá staletí před námi nasloucháme moudrým slovům větru, káňat, Slunce, velbloudů a svého srdce. Jsou to tři měsíce, co jsem opustil domov a vydal se hledat poklad, který mi moře přislíbilo. Jsou to tři měsíce, co jsem ji naposledy políbil, držel ji v náručí a přesto, že se mi o ní každou noc zdá, přesto neslábne to napětí a touha mít ji vedle sebe. Tak dlouho sám sobě pokládám otázku, zda jsem udělal správně. Kdyby mi řekla ať zůstanu, zůstal bych. Ona ale řekla, že mám jít a utišit to volání, vyslechnout je. Poprvé v životě ze všech svých cest, ze všech míst, která jsem viděl a která nyní navštěvuji, poprvé si připadám že nejsem na správném místě a přesto vím, že tuto cestu musím absolvovat. Snad kvůli ní? Kvůli sobě? Co bude ta lekce, kterou mám nalézt? Jaké pochopení mne čeká? Poprvé se dívám na všechny ty divy přírody kolem sebe ale jediné co v nich vidím je zpráva či připomínka na ni. Čtu báseň a přemýšlím, jak by zněla kdyby ji četla ona. S jakou něhou by popisovala lásku pouště, jež právě hubí stín smutku jednoho muže. Pozoruji letící ptáky a přemýšlím, jestli mi nemají ukázat směr a nenesou zprávu od ní. Naslouchám větru a představuji si, jaké modlitby mu pošeptala. Ochutnám víno a jako bych ochutnával její rty. Vidím noční nebe a vybaví se mi závan jejího dechu. V písečných dunách vidím ji. Písek si prosívám mezi prsty a v duchu se jí dotýkám. Je všude. Stala se celou mou přítomností v tomto světě. Jako by ona byla vše a vše bylo jí i mnou. Čtu její myšlenky. Ve snech mi předčítá dopisy, které mi píše a neodesílá. V noci o ní sním. Ve dnech toužím být u ní. A vždy když si tuto touhu uvědomím, objeví se rychle nové znamení, kam se má cesta má uchýlit. Jako by neviditelné vesmírné síly nechtěly, abych se vrátil zpět k ní. Ale proč bychom se setkali, kdybychom neměli spolu být? Nebo je onen poklad tak cenný, že pro něj mám podstoupit tuto oběť? Ano vím. Vím, že se nyní ozývá mé ego a ješitnost. Najít poklad. Cestovat, dělat si co chci. Nebýt lvem chyceným v kleci, která nemá stěny. Cesta je mou přirozeností. Ale jenom s Ní společně tvoříme podstatu.

Oheň dohořívá. Zvířata oddechují v poklidném spánku. Tábor ztichl. Mé myšlenky stále bouří. Ještě poslední pohled na oblohu než zavřu oči a nechám si o ní opět zdát.

foto: provided by science photo/Shutterstock.com